Celá trasa vedla po silnici s nulovým převýšením a minimem zatáček, což mi vyhovovalo. Jak sem si naplánoval, rozběhl sem to pomalu. První 2 km byly v tempu 5:50 a 5:46 a následně sem malinko zrychlil. První pětku sem měl v tempu 5:36, což bylo ideální na úvod. Další dva kiláky sem se trochu utrhl a měl sem tempo 5:18 a 5:11. Osmý kilák sem už zase zpomalil a od 9. do konce 15. sem držel tempo 5:28 – 5:38. Druhou pětku sem zvládl v tempu 5:32 a třetí v tempu 5:33. Po 15. kilometrech sem plán plnil na 100 %. Zrovna sem probíhal kolem hotelu Burj al Arab a teplota stále stoupala a na trati žádný stín. Až sem bylo jediné občerstvení voda a jen voda. 

Někde na 16. km sem viděl první Gatorade a až někde na 18. kiláku první ovoce a čokoládu. Úsek od 15. do konce 24. kiláku sem zpomalil a tempo jednotlivých kilometrů držel v rozmezí 5:39 – 5:48. Stále sem měl dobré průměrné tempo kolem 5:36, ovšem začal sem v tomto úseku pociťovat únavu. Teplota se vyšplhala na cca 25 °C ve stínu, ovšem žádný tam nebyl. Navíc vlhkost vzduchu byla nad 70 %. Čtvrtou pětku sem měl v průměrném tempu 5:44 a tu pátou v tempu 5:49. Ovšem na 25. kilometru přišlo něco, co sem nečekal. Z minuty na minutu, možná spíše z metru na metr mi totálně došly síly a já opět zpomalil, tentokráte výrazně a já začal tušit, že je zle. Spíše sem to v tu chvíli už věděl. 5:56, 5:58, 6:04, 6:02, 6:14 a 30. kilometr za 6:45. Zde sem poprvé přešel do kroku, bylo to přes občerstvovačku. Na občerstvovačkách sem si vždy vzal 2 vody, jednou se polil a druhou sem pil. 

Pokračoval sem dále, ovšem energii sem měl jen prvních pár set metrů po občerstvení, pak sem zase upadl do stavu vyčerpání. 31. – 35. kilometr a tempo 6:23 a já měl pocit, že i když jsem cíli blíže a blíže, tak sem vlastně dále a dále. Pro vykreslení teploty sem asi na 36. kilometru na sebe vylil dv 0,5 l vody a než sem doběhl na další kilometr, byl sem suchý. Ovoce sem do sebe valil plnýma hrstma, vodu už sem nemohl ani vidět, vypil sem ji min. 10 litrů, možná i více. Nejvěší krize přišla během 37. kiláku. Tak sem musel do kroku, několikáta mokrá houba za krkem, další litry vody na mě i ve mě. 38, 39, jsem na 40, kilometru. Snažil sem se myslet na něco pozitivního, ovšem moc věcí mě nenapadlo. Během trasy moc diváků nebylo, ovšem jedna skupinka mi utkvěla v paměti. Asi 3 asijské holčiny měly v rukách transparenty s nápisy: „Usměj se. Uvědom si, že si za tohle platil“ a „Únava je dočasná, ovšem příspěvek na Facebooku je věčný“. Tohle mi vykouzlilo úsměv ve tváři a aspoň na chvíli mi to dobilo baterky. Přesně asi na 10 sekund 🙂 Zbývající vzdálenost sem se snažil si představit jako něco, co už sem běžel, něco známého. Do cíle mi chybí 2700 metrů. „To jsou 3 okruhy v Běláku“ říkám si, to je dobré. Hmmm… nesnáším běhat okruhy … Tahle varianta nevyšla. Míjím metu 40 km, opět mě na 1800 metrech napadl Bělák, to snad ne. To je peklo. 41. kilometr probíhám v tempu 6:31 a už je to jen 1200 metrů. To už musím dát. Snažím se zrychlit, ale moc mi to nejde. Najednou sem v dlouhé cílové rovince, přede mnou je dost běžců a většina se dost trápí. Musím, prostě musím a zrychluji. Do uší sem měl nachystanou píseň Tsunami a pouštím ji. Nabírám rychlost, míjím metu 42 km a valím, co to ještě jde. Zpívám si nahlas, kolem jsou tribuny s fanoušky a já předbíhám třetího, pátého, osmého běžce. Slyším i přes hudbu rykot tribun, jak povzbuzují a stupňuji tempo. Cílová páska je tak blízko, ještě pár metrů a … jsem tam. Jsem v cíli. 

Mám to za sebou a nemůžu popadnout dech. Těžce dýchám a po chvíli si jdu pomalým krokem pro medaili. Slečna mi ji pověsila na krk, ta medaile je strašně těžká. Procházím občerstvovací zónou a mířím ven. Po krátkém oddechu se s Ivet vydáváme na metro, které je vzdáleno asi 1300 m a míříme domů. Celkový čas 4:12:57, ovšem čipový výsledný je 4:11:19. Plánovaný čas 4:00:00 to není a strašně mě to mrzí. Každopádně se jedná o vylepšení mého osobního rekordu o 14 minut. Znamená to, že meta 4 hodin je stále přede mnou a já ji jednou překonám. Nevím, jestli to zkusím ještě letos. Přípravu, která se od poloviny prosince dost zkomplikovala, jsem rozhodně nepodcenil. Jsem přesvědčen, že sem připraven byl dobře, ovšem na zimní nebo jarní závod. Tohle klima mě zničilo a nebyla pro mě šance to zvládnout. I tak ve mě ještě dlouho zůstane to obrovské zklamání, které sem na trati zažil, když sem si uvědomil, že to bude pomalejší. Mám za sebou 5 maratonů, 3 půlmaratony, jeden ultra a několik kratších závodů, ovšem nic z toho nebolelo tak jako Dubaj. A to se nebavím jen o fyzické bolesti. Chvílemi sem si na trati i říkal, že to nezvládnu, ovšem myšlenky na to to vzdát tam nebyly.